Jdi na obsah Jdi na menu
 



1. KAPITOLA — Co je to Astronomie?

Na noční obloze se dají pozorovat úžasné věci — jiné světy, odlišné od toho mudlovského, velká oblaka žhavých plynů, z nichž se rodí hvězdy i obrovské výbuchy, jimiž zase hvězdy končí svou životní pouť.
Astronomové jsou mudlovští vědci, kteří studují všechny vesmírné objekty, jakými jsou planety, měsíce, komety, hvězdy a galaxie.
Astronomie je velmi stará kouzelnická a mudlovská věda. Už Arabové a staří Řekové vzhlíželi k obloze a pokoušeli se porozumět hvězdám, planetám a měsícům. Pro prvotní mudlovské astronomy však většina těchto těles byla příliš vzdálena na to, aby mohli pozorovat nějaké podrobnosti. Skuteč
né poznatky o vesmíru začali mudlové získávat až po vynálezech dalekohledu v 17. století.
Na výzkum vesmíru dnes mudlovští astronomové používají širokou škálu nejrůznějších přístrojů. Pozorují oblohu pozemními dalekohledy různých druhů, vysílají vesmírné sondy (výpravy) na jiné planety Sluneční soustavy a vypouštějí družice (malé magnetické částky), které zkoumají vesmír z velké výšky nad povrchem Země.


2. KAPITOLA — Hvězdy

Když se za jasné noci zahledíme na oblohu, za příznivých okolností uvidíme kolem tří tisíc hvězd v naší jedné galaxii (kouzelníci a mudlové žijí v jedné galaxii). I když zdánlivě vypadají jako drobné body, ve skutečnosti se podobají Slunci, naší nejbližší hvězdě — jsou to obrovské žhavé koule hořícího plynu, které se nacházejí hluboko ve vesmíru.
Některé hvězdy mají přímo gigantické rozměry: kdyby byly umístěny ve středu Sluneč
ní soustavy, jejich okraj by sahal až za oběžnou dráhu Země. Jiné jsou zase mnohem menší, asi jako naše planeta, a vyzařují jen velmi slabé světlo.
Hvězdy jsou od nás nepředstavitelně daleko: ve skuteč
nosti tak daleko, že světlu z nejbližší hvězdy (kromě Slunce) trvá více než 4 roky, než doletí k nám.
Starověcí mudlovští astronomové (viz. 1. kapitola) si všimli, že hvězdy vytvářejí na obloze urč
itá seskupení. Tyto tvary představují jisté obrazce, zvaná souhvězdí. Tato souhvězdí, například Velký vůz nebo také souhvězdí Velká medvědice, jsou užitečnou pomůckou i dnes, když chce člověk určit polohu určitého místa.
Mudlovští astronomové identifikují jednotlivé hvězdy podle souhvězdí, do něhož patří, a označují je řeckými písmeny alfa, beta, gama, atd. (což nahrazuje a,b,c...), např. druhá nejjasnější hvězda v souhvězdí Kentaura se jmenuje Beta Centauri.


3. KAPITOLA — Měsíc

Naším nejbližším sousedem ve vesmíru je Měsíc. Obíhá kolem Země a je k nám stále obrácen toutéž stranou. Vládnou na něm nehostinné podmínky. Nemá atmosféru, která by zabraňovala velkým výkyvům teplot, jako je tomu na Zemi. Teploty se proto pohybují od spalujících 115°C za měsíčního dne až po ledových -160°C za noci. Na měsíci není voda, takže na něm nemohou žít ani rostliny, ani živočichové. Jeho povrch tvoří rozlehlé pláně, poseté vysokými pohořími a zjizvené nesčetnými krátery.
Měsíc nevyzařuje vlastní světlo. Vidíme ho jen proto, že funguje jako obrovské zrcadlo, které odráží sluneční světlo. Měsíc je přirozená družice — něco, co obíhá kolem planety nebo hvězdy. Ve Sluneční soustavě je několik planet, které mají své vlastní měsíce.


4. KAPITOLA — Slunce

Noční obloha je přímo poseta hvězdami, jsou ovšem tak daleko, že se nám jeví jako světelné body. Slunce je také takovou hvězdou, ale ze všech hvězd je k nám nejblíže. Společně s naší (mudlovskou a kouzelnickou) Zemí kolem něho obíhají všechny planety naší Sluneční soustavy a na oběžné dráze je udržuje gravitační síla.
Slunce je zdrojem tepla a světla, které jsou nezbytné pro existenci života na Zemi. Sluneční světlo vzniká stejně jako proces v jaderných elektrárnách. Slunce je obrovská koule žhavých plynů, z nich zhruba tři čtvrtiny tvoří vodík a čtvrtinu hélium s nepatrnými stopami jiných prvků. Uvnitř jeho žhavého jádra s vysokou hustotou tlačí gravitace vodíková jádra těsně k sobě. Dochází k jaderným reakcím, při nichž vzniká hélium a uvolňuje se obrovská tepelná a světelná energie. S výjimkou jaderné energie pochází všechna energie na naší a mudlovské Zemi původně ze Slunce. Například uhlí, ropa a zemní plyn se vytvořily před miliony let ze zbytků rostlin a živočichů. Sluneční energie, jejímž přičiněním mohly tyto organismy žít a vyvíjet se, se uvolňuje pokaždé, když se uvedená paliva spalují.



5. KAPITOLA — Vesmír

V obrovském rozlehlém prostoru, jemuž říkáme vesmír, je všechno, co existuje. Je tam Slunce, planety, Mléčná dráha i jiné galaxie. Vesmír stále roste a všechny jeho části se postupně od sebe vzdalují.
Poznatky o vesmíru získávají mudlové i kouzelníci pomocí obrovských dalekohledů, jimiž mudlovští astronomové zachytávají světlo, rádiové vlny, rentgenové paprsky a jiné druhy záření, které na naši (kouzelnickou i mudlovskou) Zem dopadají z nekoneč
ných dálek. Světlo ze vzdálené hvězdy, kterou pozorujeme dalekohledem, mohlo putovat tisíce let, než dorazilo až k nám.
Vesmír obsahuje tisíce galaxií. Většina mudlovských vědců se domnívá, že se galaxie utvořily z plynu, který vychrlila obrovská exploze před miliardami let, a která se považuje za zrod vesmíru. Tato myšlenka je podstatou teorie
 Big bangu, čili Velkého třesku.


6. KAPITOLA — Planety

Země je jedním z devíti kulovitých útvarů, které obíhají kolem Slunce. Jsou to planety — obrovská nebeská tělesa složená z hornin, kovů a směsí plynů, obíhající kolem hvězdy. Některé z nich, například Země a Venuše, jsou obaleny vrstvou plynů, kterým říkáme atmosféra. Největší planety Jupiter a Saturn jsou obklopeny prstenci plynů a prachu.
Teplota na povrchu planet je znač
ně rozdílná: na Merkuru, který je ke Slunci nejblíže, je během jeho dne vedro jako v peci, ale na Plutu, který je na okraji Sluneční soustavy, je 10krát chladněji než za tuhých nočních mrazů.
Všechny planety obíhají kolem Slunce po elipsovitých (vejč
itých) drahách. Pohybují se stejným směrem a přitom se zároveň otáčejí kolem své osy. V dalekohledu je vidíme jako světelné disky putující po noční obloze. Vlastní světlo nevyzařují, pouze odrážejí světlo od Slunce. Podle našich současných znalostí je naše Země jedinou planetou v naší Sluneční soustavě, na níž jsou vhodné podmínky pro život.
Takových hvězd, jako je naše Země, jsou však ve vesmíru milióny, a soudí se, že mnohé z nich mají vlastní planety. Je proto možné, že, podobně jako na Zemi, i na některých z nich existují určité formy života.

MERKUR:
je tak blízko SLUNCE, že nemá ani atmosféru, ani oceány. Na skalnatém povrchu vystupuje teplota až na 350°C.

VENUŠE:
Celý povrch Venuše je zakryt hustými oblaky, která zachytávají sluneční teplo, takže teploty na jejím povrchu dosahují asi 480°C — nejvíce ze všech planet naší Sluneční soustavy.

ZEMĚ:
má vzduch, který tvoří atmosféru, a oceány naplněné vodou. Průměrná teplota dosahuje 22°C. Vzduch a voda v kapalném skupenství jsou nezbytnou podmínkou života. Kdyby bylo na Zemi tepleji, voda by se vypařila, kdyby se příliš ochladilo, voda by zamrzla.

MARS:
je to malá, vyprahlá planeta s červeným skalnatým povrchem. Je na ní chladno — kolem -23°C — a na pólech jí sedí dvě čepičky z ledu a zmrzlého plynu. Má dva obrovské měsíce — FOBOS a DEIMOS.

JUPITER:
je největší planetou Sluneční soustavy. Má 16 měsíců. Jeho povrch, který je vytvořen ze směsi kapalin a plynů, zakrývají pásy oblaků, v nichž dochází k atmosférickým vírům. Je to studená planeta, obklopená prstencem prachu.

SATURN: je to obrovská planeta, téměř tak velká jako JUPITER. Atmosféra je rozdělena na velký počet pásů, tvořených bouřkovými mraky, kroužícími kolem planety, takže dostává prstencový vzhled. Saturn má pevné jádro obklopené ledem a plynným vodíkem. Má nejvíce měsíců ze všech planet. Astronomové se domnívají, že jich je nejméně 22.

URAN:
má pevné kovové jádro, obklopené ledem a plyny. Jeho modrozelenou atmosféru tvoří převážně vodík, metan a hélium. Teplota na povrchu je extrémně nízká — kolem -215°C.

NEPTUN:
má jasně modrou vodíkovou atmosféru, v níž jsou mraky metanu a čpavku. Má kamenné jádro, velké asi jako ZEMĚ. Kolem můžeme vidět tři prstence a osm obíhajících měsíců.

PLUTO:
je nejvzdálenější a zároveň nejmenší planetou naší soustavy, jeho průměr dosahuje pouze pětinu průměru ZEMĚ. Teplota se pohybuje kolem -230°C, takže má nejstudenější povrch ze všech planet. Pluto má jeden měsíc téměř poloviční velikosti jako má sama planeta.


7. KAPITOLA — Dalekohledy

Z velké dálky vypadají lidé (kouzelníci i mudlové) jako malý bod. Ale pomocí dalekohledu je možné vidět čistý, jasný obraz, který odhalí všechny detaily tváře dotyčné osoby.
Nejmodernější dalekohledy umožňují pozorovat neuvěřitelné dálky. Halův teleskop na Mount Palmer v Jižní Kaliformii v USA je schopný objevit vesmírná tělesa, kterým říkáme kvazary, vzdálené od Země asi 30 000 milonů bilionů kilometrů. Značný význam mají i slabší dalekohledy: jsou to užitečné pomůcky pro mudlovské kartografy, námořníky i pozorovatele přírody.
Díky dalekohledům se mudlovským astronomům podařilo několik zásadních vesmírných objevů. Roku 1609 italský mudlovský uč
enec Galileo Galilei poprvé namířil dalekohled na oblohu. Jeho pozorování ho přivedlo k názoru, že Země obíhá kolem Slunce a není středem vesmíru, jak se tehdy všeobecně věřilo. Od těch dob mudlovští astronomové dalekohledem důkladně zkoumali nejvzdálenější končiny naší (kouzelnické i mudlovské) Sluneční soustavy i prostor mimo ni a objevovali nové hvězdy a nové planety.



8. KAPITOLA — Komety a meteory

Za jasné noci můžeme během hodiny pozorovat na nebi několik meteorů. Meteor, lidově zvaný padající hvězda nebo létavice, vypadá jako světelný bod, který znenadání bleskově proletí oblohou a zmizí.
Vzniká tak, že do atmosféry Země vnikne pevná č
ástice meziplanetární hmoty, zvané meteor. Při obrovské rychlosti (kolem 240 000 km/hod), kterou se řítí k Zemi, se v důsledku tření se vzduchem uvolňuje obrovské teplo, takže meteor vzplane a zanechá na obloze zářivou stopu. Meteory obvykle shoří ve výšce 90 km nad zemským povrchem.
Mnohé meteory jsou vlastně úlomky komet, obíhající kolem Slunce. Kometa se objeví jako slabouč
ký světelný bod podobný hvězdě, který se pohybuje po obloze několik nocí za sebou. Jak se blíží ke Slunci, narůstá její chvost. Potom se prudce otočí kolem Slunce a putuje dál. Přitom se zmenšuje a její svit slábne. Komety se často vracejí v pravidelných intervalech (za několik určitých let), když se na pouti po své oběžné dráze přiblíží k Zemi.



9. KAPITOLA — Družice

Když se mudlové v pohonných balonech či letadlech (velké mudlovské dopravní prostředky, které létají) poprvé vznesli k obloze, byli ohromeni novým pohledem na svět pod nimi. Z výšky několika set metrů mohli pozorovat polohu velkého města, tvar okrajové linie pobřeží či různorodost polí na zemědělské usedlosti. Dnes má tento pohled mnohem větší záběr. Družice obíhají okolo (naší a kouzelnické) Země ne stovky metrů, ale stovky kilometrů nad jejím povrchem. Z této obrovské výšky umožňují získat pro mudly jedinečné snímky naší planety.
Na některých družicích jsou namontovány fotopřístroje (přístroje, které dělají obrázky), které pořizují záběry pevniny a moří, a tím poskytují cenné informace o změnách životního prostředí na (naší a mudlovské) Zemi. Jiné zaznamenávají ráz počasí nebo se zaměřují na vesmír a na (naši a mudlovskou) Zemi mudlům vysílají data (informace) o planetách a hvězdách. Všechny patří mezi umělé družice, které byly vypuštěny ze Země do kosmu. Ale termín družice či satelit původně znamená libovolné těleso, které obíhá kolem planety, jejíž přitažlivá síla je udržuje na oběžné dráze. Ve vesmíru existuje nesčetné množství přorozených družic: například Měsíc, který je přirozenou družicí Země.



10. KAPITOLA — Kosmické lety

Je tomu teprve několik desítek let, kdy příběhy o letech do vesmíru se daly najít pouze ve vědeckofantastiských knihách. Dnes startují mudlovské kosmické rakety ze Země pravidelně a jejich úkolem je umístit umělé družice na oběžnou dráhu kolem naší planety, nebo dopravit do vesmíru kosmonauty či kosmické sondy (pojem neznámý). Lety do kosmu se staly skutečností díky dvěma objevům: raketovému motoru, který jako jediný druh motoru může pracovat ve vesmírném vakuu (vzduchoprázdnu), a počítači, který řídí kosmickou loď na její pouti.
Kosmické lodě mají ve vesmíru různé poslání. Většinou vypouštějí družice určené k nejrůznějším účelům, například k mapování naší a mudlovské planety či zabezpečování telekomunikačního spojení mezi různými zeměmi. Ale nejvíce vzrušující částí kosmického letu je výzkum samého vesmíru. Kosmické lodě dopravily kosmonauty na Měsíc. I když tato dramatická mudlovská cesta trvala 3 dny, z hlediska vesmíru to byla pouze nepatrná vzdálenost.
Skuteč
nými mudlovskými průzkumníky vesmíru jsou Voyager, Pioneer a jiné kosmické sondy bez lidské posádky, které po mnoho let putují Sluneční soustavou i mimo ni a na své cestě fotografují planety, hvězdy a jiná vesmírná tělesa.